Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav Havel: Projev k občanům před volbou prezidenta republiky 1989

30. 12. 2011

Václav Havel: Projev k občanům před volbou prezidenta republiky 1989
Československá televize, 16. prosince 1989
Dobrý večer, milí přátelé,
především děkuji Československé televizi, ţe mi umoţnila říct vám několik věcí. Napsal jsem si to dnes dopoledne a budu to číst z papíru, protoţe nemám rád podvody, a odsuzuji, kdyţ politici čtou své proslovy ze čtecího zařízení na kameře a předstírají, ţe mluví spatra. Podvodů bylo v této zemi uţ dost.
Nejprve bych měl říct něco o sobě. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, ţe jsem nepřítel socialismu, ţe chci v naší zemi obnovit kapitalismus, ţe jsem ve sluţbách světového imperialismu, od něhoţ přijímám tučné výsluţky, ţe chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi, a tak dále a tak dokola. Byly to všechno lţi, jak se záhy přesvědčíte, protoţe tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nichţ bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. První z nich vyjde v těchto dnech. Nemluvím o tom proto, ţe bych chtěl kohokoli teď zdrţovat svou osobní obhajobou, ale proto, ţe se o mně hodně mluví a ţe z hlediska naší země není zcela bezvýznamné, kdo jsem a co si myslím. Také bych měl o sobě říct, ţe jsem se vţdycky snaţil říkat a psát pravdu, a to bez ohledu na to, zda se to vládě líbí nebo ne, a ţe jsem za to byl několik let ve vězení.
Zítra tomu bude měsíc, co pohotovostní jednotky brutálně zmasakrovaly pokojnou manifestaci. Studenti si chtěli připomenout padesáté výročí podobného masakru, kterého se dopustili nacisté na jejich tehdy studujících dědečcích. Stávkou, do které před měsícem studenti vstoupili, začalo cosi, co bude s odstupem času teprve pojmenováno. Pracovně tomu říkáme pokojná revoluce. Studentům vděčíme všichni za to, ţe této revoluci dali její krásně mírumilovnou, důstojnou, pokojnou, a řekl bych přímo láskyplnou tvář, kterou dnes obdivuje celý svět. Byla to vzpoura pravdy proti lţi, vzpoura čistoty proti špíně, vzpoura lidského srdce proti násilí. Ke studentům se vzápětí přidali divadelníci a posléze celá kulturní obec. I to bylo důleţité: pomohlo to obohatit tuto revoluci o její kulturní rozměr. Bylo to v tra-dici této země: po desetiletí, ba po staletí to byla totiţ kultura, která pronášela temnými dobami ideu naší národní svébytnosti. Kulturní obec se zaslouţila o to, ţe jsme mohli navázat na naše nejlepší tradice, spojené s ideálem míru. Představují je jména Jiříka z Poděbrad, Komenského, Havlíčka, Štúra, Masaryka, Štefánika, Patočky.
Posléze se závratnou rychlostí probudil celý národ. Ukázalo se, ţe jeho občanská kultura, svobodomyslnost a humanita byly sice dlouho potlačovány, dušeny a ničeny, ale zničeny nebyly. Dřímaly a čekaly na svou chvíli. Všichni se divíme, jak se mohlo tak rychle stát tolik dobrých věcí. Rád bych připomenul, ţe ve stínu oficiálně předstíraného klidu se dělo leccos, co příchod této chvíle připravovalo. Desítky a stovky lidí po celou dobu pracovaly. Byli to spisovatelé, kteří říkali pravdu a trpěli za to. Byli to stateční lidé, kteří – ať uţ v Chartě 77, nebo mimo ni – pronášeli pochodeň svobody temným lesem za cenu velkých obětí, včetně mnoha desítek let, které – sečte-li se to – strávili ve věznicích. Byl tu náš exil,který za cenu mnoha obětí jiného druhu vydával české a slovenské knihy, politicky působil v celém světě a obětoval moţnost pohodlného ţivota v prosperujících západních zemích mravenčí práci pro naši věc. Svou práci vykonal kaţdý člověk, který se nebál a nelhal v kaţdodenním ţivotě a nebál se témuţ učit svoje děti. Myslím, ţe všichni, o nichţ jsem mluvil, dosáhli toho, ţe jsme dnes tam, kde jsme. Není čas na to, abychom se teď dohadovali, kdo se zaslouţil víc, zda takzvaný disident či exulant, zda herec či dělník, zda student nebo zemědělec.
V úterý tomu bude měsíc od okamţiku, kdy vzniklo Občanské fórum. Byl to krok do neznáma. Občas je třeba udělat takový krok. Řídí-li se člověk svým svědomím, svým citem pro situaci, svým rozmyslem a má-li odvahu i schopnost rychle se rozhodovat, nemusí se toho bát. Buď to k něčemu bude, nebo ne. Ale zkazit se tím vlastně nic nedá. To věděl Masaryk, kdyţ se rozhodl pro samostatný československý stát, to věděli i ti, kteří kdysi zaloţili Chartu 77.
Myslím, ţe dnes uţ můţeme s jistotou říct, ţe zaloţení Občanského fóra byl krok dobrý. Je to pokus intelektuálně i akčně sjednocovat svobodomyslné lidi, vytvářet prostor k samostatnému občanskému chování a tím i k tvorbě zájmové, odborové a politické plurality. Není to ţádná Národní fronta. Ta se zrodila za války a byla ustavena po válce – proto se tak bojovně jmenuje – jako sdruţení jedněch k vyloučení druhých, aby se posléze stala manipulačním nástrojem komunistické strany a nakonec jen několika diktátorů, které postavil Stalin do čela strany. Občanské fórum tu není proto, aby občany manipulovalo, ale aby jim dalo příleţitost být sami sebou. A je tu také proto, aby se soudobou mocí měl vůbec kdo – opřen o důvěru veřejnosti – jednat. Je nesmírně důleţité a krásné, ţe současně s Občanským fórem vznikla na Slovensku Verejnosť proti násiliu, sesterská iniciativa, vyrostlá zdola, přesně tak jako Občanské fórum. Těsná pracovní spolupráce těchto dvou iniciativ je zárukou, ţe federalizovanou totalitu nahradí federace autentická. Bude chránit svébytnost našich dvou národů i všech národnostních menšin a etnických skupin.
Občanskému fóru ani Verejnosti proti násiliu nejde o vlastní věc, o slávu, o moc ani o vlastní zásluhy. Jde jim o dobro této země. Přesto však neuškodí říct, ţe zásluhou těchto dvou iniciativ byla z naší ústavy – ústavní cestou – vypuštěna klauzule o vedoucí roli komunistické strany, ţe rezignoval prezident republiky a ţe byla jmenována Vláda národního porozumění. To vše se stalo do 10. prosince, tedy do Dne lidských práv. Jednání, jimiţ bylo těchto úspěchů dosaţeno, byla nesmírně sloţitá, ba řekl bych přímo dramatická. Nebyli jste u toho, ale aţ bude čas a bude-li vás to ještě zajímat, můţete si poslechnout desítky hodin těchto jednání, jak jsme je nahráli na záznam. Nebyli jste sice u toho, ale přece jen vlastně byli: totiţ morálně. Bez vaší odvahy, bez vašich ohromných manifestací a shromáţdění, bez vaší stávky, bez kultury, s níţ jste to všechno dělali, by s námi nikdo o ničem nejednal. Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu nejsou spiknutím nekomunistů proti komunistům; nejen proto, ţe to vůbec není ţádné spiknutí, ale i proto, ţe důleţitější, neţ jakou stranickou legitimaci má dnes kdo v kapse, je, zda je přítelem demokracie a pokojné cesty k ní, anebo přítelem starých pořádků. Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu doporučily do vlády některé komunisty, jako například pana docenta Komárka, a nedoporučují některé zkompromitované nestraníky. Milion sedm set tisíc komunistů netvoří nějaký jiný biologický nebo morální druh, neţ jsme my ostatní. Většina z nich musela dvacet let mlčet tak jako my všichni a mnozí z nich dělali – byť s obtíţemi – mnoho dobrých věcí. Promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se moţná někteří z vás obávají, připravovaly desítky dobrých lidí, mezi nimiţ bylo mnoho komunistů, mnoho bývalých komunistů i nestraníků.
Pravda ovšem je, ţe totalitní systém se zaštiťoval komunistickou stranou, a ţe tudíţ všichni komunisté bez výjimky nesou zvýšenou odpovědnost za marazmus, v němţ se naše země ocitla. To je zavazuje k tomu, aby z této odpovědnosti vyvodili příslušné důsledky a ještě víc neţ všichni ostatní pracovali dnes pro svobodnou budoucnost nás všech. Týká se to i komunistických poslanců dnešního Federálního shromáţdění. Nechtějí-li riskovat ţivelné stávky, chaos a mezinárodní hanbu, prosím je, aby nekomplikovali situaci a nevystavovali se nebezpečí, ţe je veřejnost odsoudí, ale aby pochopili volání této chvíle. Všechny komunisty pak prosím, aby – chtějí-li co nejrychleji obrodit svou stranu – dalido jejího čela její nejlepší lidi, totiţ takové, s nimiţ se dá pracovat a vůbec mluvit. Pan Adamec má velkou zásluhu: byl první, kdo se s námi začal bavit. Naše důvěra k panu Čalfovi, novému premiérovi, hodinu od hodiny roste. Budou-li si i jiní komunisté počínat jako on, bude to dobré pro oba naše národy a nemusíme se uţ nikoho bát. Bát se nemusíme ani policie a je úkolem nás všech, abychom
zabránili pokusům pronásledovat ty, kteří řídí dopravu, zajišťují pořádek a chrání nás před zloději, vrahy a násilníky.
Československo nemá v této chvíli, jak víte, prezidenta. Čekají nás přitom náročné měsíce do svobodných voleb. Těţko si umím představit, ţe bychom si mohli dovolit luxus čekání a odkladů. Je třeba přijmout mnoho nových zákonů, vytvořit klima pro rychlé formování a profilování různých politických sil. Ty pak půjdou, ať uţ s podporou Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, či samostatně, do svobodných voleb a budou základem demokratické plurality. Je třeba rychle uskutečňovat ekonomickou reformu, budovat a rozvíjet svobodné odborové a zájmové organizace, budovat záruky svobody projevu. Je třeba mnoho práce. Proto bychom měli mít brzo někoho vhodného na Hradě, nejraději do konce roku.
Nejsme proti přímé volbě prezidenta, nejsme proti referendu jako takovému, naopak ho poprvé v dějinách tohoto státu navrhujeme jako ústavní institut. Přímé volby se nebojíme, občanská kultura je dnes uţ tak velká, ţe nelze v přímých volbách zvolit špatného prezidenta. Ţe demokracie zvítězí, je také jasné. Bojíme se něčeho jiného: ţe naše země ztratí několik měsíců prezidentskou kampaní, zákonnou a organizační přípravou přímých voleb, a v neposlední řadě několik miliard korun, které by dnes přímá volba stála. Nejvíc se ale bojíme toho, ţe ohromný morální kredit, který naše země získala, by mohla ztratit tím, ţe si najednou začne hrát na Ameriku, aniţ Amerikou je, a ţe se zesměšní tím, ţe si zvolí v rychlosti a zmatku prezidenta na pět let, a za rok pozná, ţe byl sice dobrý, ale přece jen nikoli ten nejlepší. Proto chceme, aby byl rychle – ústavní cestou a v souladu s československou parlamentní tradicí – zvolen prezident jediného základního úkolu, totiţ dovést tuto zemi ke svobodným volbám a zaručit slušnost takové cesty. Nové Federální shromáţdění, které vzejde ze svobodných voleb, nechť potom, aţ se trochu zklidní emoce, zvolí na pět let prezidentem muţe, který bude svou důstojností, duchovním obzorem a lidskostí práv postavení, které dal prezidentskému úřadu náš první prezident
T. G. Masaryk. Bude-li to z nějakých důvodů nutné, i tento prezident můţe být zvolen přímou volbou. Přímá volba před svobodnými volbami do zastupitelských orgánů by rozrušila celou logiku ústavy a byla by přesně tím riskantním krokem do neznáma, o němţ mi mé svědomí, můj rozmysl i má znalost situace říkají, ţe by naší věci spíš ublíţil neţ pomohl.
Mluvím k vám jako jeden z vás, totiţ jako občan této země, který pociťuje spoluodpovědnost za její budoucí osud a navíc není zvyklý na kamery, světla a novináře a nemluví vţdycky tak jako ti, kteří to všechno umí. Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu mne však, jak asi víte, navrhují do úřadu prezidenta, a nemohu se tudíţ tomuto tématu vyhnout. Ţádnou kampaň si nedělám, nikoho nepřemlouvám, aby mne zvolil. Kdo bude prezidentem, je vaše věc, respektive věc současného Federálního shromáţdění, kterému dáte svou vůli vhodným způsobem najevo. Já jsem spisovatel, kterému to nikdy nedalo a vţdycky se angaţoval jako občan. Nikdy jsem po ţádné politické funkci netouţil. Zároveň jsem však člověk, který vţdycky nadřazoval obecné zájmy nad zájmy vlastní. Kdybych to byl nedělal, nemusel jsem strávit několik let ve vězení a mohl jsem se místo toho věnovat divadlu ve světě. Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho. Ale se dvěma podmínkami: ţe bych byl oním prozatímním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a ţe ten, který usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde aţ ze svobodně zvoleného Federálního shromáţdění. Druhou podmínkou, kterou si kladu, je, ţe po mém boku, ať uţ v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rasti-slavu Štefánikovi pravděpodobně nejvýznamnější muţ, kterého dalo Slovensko naší zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne, a tím i mezi naše dva národy.
Dlouhých proslovů jsme uţ zaţili dost, budu proto končit. Připomenu to nejdůleţitější: Teď uţ nejde jen o lepší budoucnost Československa. Lepší bude, o to uţ nemám strach. Běţí o cosi víc: aby cesta, kterou ke své lepší budoucnosti půjdeme, vedla k lepší budoucnosti celé
Evropy a celého světa. Aby naše země, leţící v samém středu Evropy, přestala být všem pro smích, ale stala se zemí, k níţ budou ostatní vzhlíţet se zájmem a respektem.
Děkuji vám za pozornost.
http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=923_projevy.html&typ=HTML
*****************************