Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav Havel – přítel Německa

30. 12. 2011

Václav Havel – přítel Německa
Kdyţ se chartista Václav Havel objevil na národní scéně, nikdo se neptal po jeho politické filosofii a jeho schopnost vést národ na cestě do „nového Jeruzaléma“. Havlova dosavadní politická činnost sestávala z odhalování nedostatků stávající vlády; šlo mu o její reformu. Základní debata o ideální by signatáře Charty právě tak jistě rozvedla, jako je jejich odpor k nesmyslnostem stávajícího reţimu drţel pohromadě. (1) Havel ostatně dal urbi et orbi vědět, ţe nehodlá na nezvyklém výsluní dlouho zůstat a ţe doufá v brzký návrat k povolání, jemuţ tak dobře rozuměl. Ale nemělo tomu tak být.
Ještě v době, kdy Havel byl zajatcem starého reţimu, dal si do vínku svého budoucího prezidentství problém, který bylo vskutku nesnadné řešit: otázku odsunu sudetských Němců.
Kdyţ v roce 1989 jako chartista dostal mírovou cenu Západoněmeckého kniţního obchodu, nebylo mu dovoleno přijet do Frankfurtu, aby ji osobně přijal. Místo toho začátkem listopadu poslal spolkovému prezidentu Richardovi von Weizsäckerovi dopis, ve kterém mj. psal: „Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji vyhnání Němců po válce. Povaţoval jsme ho vţdy za nejhlubší nemorální čin, který způsobí nejen Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Kdyţ se na zlobu odpovídá jinou zlobou, znamená to, ţe se zloba nepotlačuje, nýbrţ rozšiřuje.“ (2)
Tato slova byla přijata s nevolí velké části českého obyvatelstva, nejen komunistů. Historik Jan Křen se snaţil napravit škodu způsobenou jeho „ţákem“ z disentu. V Lidových novinách vyslovil sice souhlas s Havlem o nutnosti usmíření s Německem, avšak poukázal na údajně chybné pouţití Havlova slova „Entschuldigung“ místo „Bedauern“. (3) Kdyţ Havlova kritická věta byla 23. prosince opakována v televizi, „omluva“ za nemorální odsun stala se, alespoň v očích sudetských Němců, oficiálním postojem československé vlády se všemi právními důsledky. Dne 29. prosince 1989 byl Havel formálně zvolen prezidentem ČSSR a jiţ čtyři dny nato se vydal na oficiální návštěvu obou částí rozděleného Německa. V závěru návštěvy Mnichova spolkový prezident Richard von Weizsäker neopomenul zdůraznit skutečnost, ţe Havel si pro svou první návštěvu vybral právě Německo, čímţ „dal znamení k překonání minulosti v duchu dobrého sousedství.“ (4) Z této formulace („Vergangenheitsbewältigung“) se dá usoudit, ţe 1. předseda Collegia Carolina, profesor Ferdinand Seibt, se tehdy nacházel v blízkosti spolkového prezidenta, jehoţ ostatně také doprovázel při pozdější oficiální návštěvě ‚ČSSR v témţe roce. Kdyţ na tiskové konferenci v Mnichově Havel charakterizoval tuto první zahraniční návštěvu obou německých států jako „symbolickou“, hned toho litoval a snaţil se věc napravit poukazem na to, ţe byl do Německa pozván, zatímco Washington a Moskva „tak dosud neučinily“.
Je to podivné vysvětlení pro hlavu státu, jejíţ cesty jsou dojednávány štábem diplomatů týdny a měsíce dopředu. Je blíţe pravdě, ţe Havel se rozhodl hrát německou kartou s jasným úmyslem opírat politiku Československa o mocného a zámoţného souseda, s úmyslem, který byl v souladu s názory disidentů a v neposlední řadě s názory jeho přátel a poradců Karla Schwarzenberga a Jiřího Grůši, kteří měli k Bonnu blíţe neţ k Praze.
Kdyţ von Weizsäker v březnu přijel do Prahy, Havel pokračoval ve své snaze být uznalým interpretem historie, málo se ohlíţel na politické následky. Mnichovskou kapitulaci pokládal zčásti za důsledek špatného svědomí praţské vlády za její pochybenou politiku vůči národním menšinám, jeţ také jistě, podle Havla, ovlivnila mnohé československé občany německého původu natolik, ţe se zúčastnili konspirace onoho šílence Hitlera proti vlastnímu státu. A pak pokračoval: „Jsme si zajedno, ţe základním předpokladem opravdového přátelství mezi našimi národy je pravda, pravda vyřčená za všech okolností, jakkoliv můţe bolet. Naši hosté řekli bolestnou pravdu o utrpení, které, svět a my zvláště, jsme utrpěli z rukou Němců, nebo přesněji z rukou jejich předků. Řekli jsme také my všechno, co by mělo být z naší strany řečeno? Nejsem si jist. Šest roků nacistické vlády stačilo, například, abychom se nakazili zárodkem zla. Donášeli jsme jeden na druhého, během války (5) i po ní; přijali jsme ve spravedlivém i přehnaném hněvu zásadu kolektivní viny. Místo řádného soudu pro ty, kdo se dopustili zrady proti tomuto státu, vyhnali jsme je ze země a potrestali je druhem retribuce, jeţ přesahoval meze zákona. To nebylo potrestání. To byla msta.
Navíc, nevyhostili jsme tyto lidi na základě prokázaného individuálního provinění, nýbrţ prostě proto, ţe byli příslušníky jiného národa. A v domnění, ţe připravujeme cestu historické spravedlnosti, ublíţili jsme mnoha nevinným lidem, zejména ţenám a dětem. Jak
tomu obyčejně v historii bývá, ublíţili jsme sami sobě ještě více: zúčtovali jsme s totalitou způsobem, který nakazil naše vlastní jednání a tím naši duši. Brzy nato bylo nám to vráceno s plnou krutostí ve formě nové totality dovezené zvenčí. A navíc, mnozí z nás jí aktivně pomohli na svět.
Ale ani v jiných ohledech nám rozhodnutí z těchto poválečných dnů dobře neposlouţilo. Zpustošili jsme velké oblasti naší země a nechali jsme tento zhoubný plevel zamořit celou naši zemi. Oběti, jeţ budou poţadovány k nápravě, budou tedy platbami za omyly a hříchy našich otců.“ (6)
Teprve po této historicky poněkud jednostranné a z hlediska diplomacie velmi pochybené mea culpa, začal Havel vyjednávat: „Nemůţeme změnit minulost, a tak, vedle pátrání po pravdě, můţeme udělat jen jedno. Můţeme přátelsky vítat všechny ty, kdo k nám přicházejí s mírem v srdcích poklonit se u hrobu svých předků, nebo se podívat, co se stalo s vesnicemi, v kterých se narodili. … Němci mají nyní velikou příleţitost, kterou jim nabízí historie. Záleţí na nich, zda chtějí rozptýlit obavy ostatních Evropanů například tím, ţe potvrdí jednoznačně konečnou platnost všech existujících státních hranic, včetně hranice s Polskem…“.
Havel dnes ví, ţe Polsko mezitím dostalo německé prohlášení o nedotknutelnosti nové hranice na Odře a Nise, (7) zatímco z Bonnu neslyšel ani slovo o nedotknutelnosti historické hranice Čech. Tak mu zbývá jen naděje, ţe v „Bundesrepublik Europa“ (8) hranice ztratí na důleţitosti.. V téţe řeči Havel odmítl koncept kolektivní viny německého národa, ale učinil tak způsobem pro něho typickým, který nesnese přísnější analýzu: „Uvalit vinu jednotlivých Němců na celý německý národ znamená zprostit tyto jednotlivce veškeré viny a s pesimistickým fatalismem je ponořit do anonymity bez zodpovědnosti… To je totéţ, jako kdyby nás, tj. celý národ, někdo nazval stalinisty. (9) Kdyţ se Havlova argumentace obrátí naruby, je právě tak skutečností, ţe potrestáním několika jednotlivců byly miliony Němců zproštěny přímé, nebo nepřímé zodpovědnosti za zločiny spáchané v evropských zemích, a tím celý německý národ byl zbaven pocitu viny a hanby natolik, ţe se zrodila legenda o německém národu jako oběti nacismu.
Havel si vypůjčil od svých přátel z komunistického disentu techniku pars pro toto, kdyţ si vybíral stalinisty z celého komunistického hnutí… Havlovo odsouzení koncepce kolektivní viny v případě nacistického Německa je v podivném rozporu s jeho odsuzováním vlastního národa za skoro čtyřicetileté trvání komunistického reţimu. Tyto dramatické výlety do historie a diplomacie se setkaly s nesouhlasem a kritikou, na coţ prezident Havel nebyl zvyklý.
V roce 1993 obvinil politickou levici, hlavně komunisty, ţe hlásají nacionální kolektivismus jako náhraţku za kolektivismus komunistický. Tím dal pokyn k nařčení všech protivládních a protihavlovských kritiků z komunismu anebo alespoň z komunistické mentality. Týkalo se to i českého exilu. Havlova zaujatost vůči „emigrantům“ byla patrna jiţ z rozhovoru, který poskytl v roce 1968: „Na jedné straně velice tíhnou k domovu. To se nedá škrtnout…Na druhé straně je pak jejich osobní politický příběh neustále zatvrzuje proti domovu, a tak se ocitají ve vnitřně rozporném postavení… Základní situace, za které odcházeli – tj.: buď je komunisté vyhnali, nebo před nimi prchli -, je v nich konzervována natolik, ţe prostě nejsou s to velkoryse transcendovat historii svého konfliktu se státem.“ (10)
Havel zde zřejmě mluví o druhé vlně lidí, která dala přednost ţivotu mimo vlast, (11) nikoliv o lidech z roku 1948. Ale i tak výběr slov „zatvrzení proti domovu“ či „konflikt se státem“ prozrazuje, ţe Havel ve svém vlastním boji na domácí půdě usiloval stále intenzivněji o reformu a nikoliv o nastolení demokracie, ţe se zapojil do řad komunistických disidentů a nakonec se stal jedním z nich.
Havlova řeč v Karolinu 17. února 1995 měla přinést vyjasnění jeho postoje k odsunu a německé otázce vůbec. Po dlouhém historickém úvodu prezident došel k jádru věci: „Ti, kteří byli od nás kdysi vyhnáni či odstěhováni, jakoţ i jejich potomci jsou u nás vítáni tak, jako všichni Němci. Jsou vítáni jako hosté..“.Tato slova uspokojila předsedu sociálnědemokratické opozice Miloše Zemana, který prohlásil, ţe Havel se přiblíţil stanoviskům jeho strany, aniţ kdo pochyboval o tom, ţe Zeman také sleduje rady, ne-li víc, vůdců SPD. Mnohem významnější bylo, ţe pro Sudetendeutsche Landsmanschaft Havel udělal spíše jeden krok zpět. (12)
Závěrečná slova Havlova praţského projevu připomínají konstrukcí a svým hlasitým optimismem proslulou řeč Martina Luthera Konga o lidských právech, pronesenou 28. srpna 1963 ve Washingtonu: „Přes všechny nesnáze, jeţ stále ještě máme před sebou dnes a jeţ nás zítra čekají, stále sním. Sním, ţe ...; sním, ţe…; sním, ţe …“.Jako Kingova slova před třiceti lety, tak i Havlova slova byla apelem k nevěřícím doma a zároveň úzkostnou výzvou těm, kteří z něj mohli udělat nerealistického snílka. „Věřím v demokratické, liberální a evropské Německo. Věřím v Německo Theodora Heusse, Konrada Adenauera, Kurta Schuhmachera, Ludwiga Erharda, Willyho Brandta a Richarda von Weizsäckera. Věřím v miliony německých demokratů. Věřím v upřímnou snahu Německa rozvíjet a prohlubovat evropský sjednocovací proces zaloţený na univerzalitě základních hodnot euroamerické civilizace, věřím v jeho snahu utvořit z Evropy kontinent míru, svobody a spolupráce, bezpečnosti a spravedlivých vztahů všech jejích států, národů a regionů. Věřím proto i v upřímnou vůli Německa podporovat rychlé včlenění střední Evropy do Severoatlantické aliance i do Evropské unie. Věřím prostě v jeho vůli být vlivným spolutvůrcem sjednocující se Evropy…“.
Kdyţ byla po dlouhém a úmorném vyjednávání česko-německá deklarace schválena parlamenty obou států, prezident Havel, podle dohody. Pronesl 24. dubna 1997 řeč v Bundestagu, v níţ pozvání sudetským Němcům, udělené v Karolinu před dvěma lety, bohatě osladil: „Řekl-li jsem – věda dobře proč – před dvěma lety pouze to, ţe Němci pocházející z naší země jsou u nás vítáni jako hosté, pak dnes mohu bez obav říct i to, co jsem tehdy neřekl: ţe jsou u nás vítáni nejen jako hosté, ale i jako naši někdejší spoluobčané, respektive jejich potomci, kteří tu mají své staleté kořeny a kteří mají právo na to, abychom tuto jejich vazbu s naší zemi vnímali a ctili.“ (13) Bylo to více neţ pozvání k návštěvě. O kolik více, bude v podstatě záleţet na benevolenci silnějšího partnera česko-německého sousedství. Není zapotřebí číst Macchiavelliho k tomu, aby se ukázala bláhovost takové politiky.
Havle od prvních dnů svého prezidentství byl zřejmě unesen poklonami liberálního tisku a politiků západní části světa, k nimţ se s velkou ochotou přidali politici Spolkové republiky. Jak jinak vysvětlit jeho opětovné udělování pretenčních rad na světových fórech moci? Jako by nevěděl, ţe aplaus, který mu je udělován, slouţí jeho posluchačům za osvobozující náhraţku reforem, které mohli předepsat právě jen Bertrand Russel, George Orwell, Pius XII., nebo Václav Havel, vizionáři, kteří nemají, jak kdysi cynicky poznamenal Stalin, potřebné divize.
Náš třetí „tatíček“, po Franz Josefu a T.G. Masarykovi (podle Lidových novin), nese těţkou zodpovědnost za budoucnost národa, který přivedl do přátelského objetí německého obra, jeţ nám jiţ dnes vyráţí dech.
Poznámky:
1)Autor měl příleţitost číst podnětnou analýzu Havlova politického myšlení, která byla přednesena na mezinárodní konferenci historiků ve Varšavě a bude letos uveřejněna v Kanadě (Marie Neudorfl, „Václav Havel and the Ideal of Democracy“).
2) Citováno R. von Weizsäkerem ve vánočním projevu zde dne 22.12.1989, Rudé právo, 4.1.1990. Viz také komu sluší omluva. Dokumenty, fakta, svědectví, (Praha,1992, str. 130).
3) „Dvě německé otázky“, Lidové noviny, 14.12.1990. – Křen však prohrál svůj sémantický argument, kdyţ byl v roce 1992 uveřejněn text Havlova dopisu (viz. M. Alexander, „Die tschechische Diskussion über die Vertreibung“, Bohemia, 1993, str. 401).
4) Podle dálnopisů ČTK (Michael Janata a Peter Frankl) z 2. ledna 1990, podaných v Mnichově.
5) Je otázkou, zda Václav Havel, kdyţ pronášel tento verdikt nad svým národem, věděl o zprávě spisovatele Zdeňka Němečka o svém strýci Milošovi, poslané domácím odbojem do Londýna 2.12.1943: „Havel, majitel Lucerny, Němeček vzkazuje, ţe je velmi kompromitován svojí spoluprací s Němci a ţe český lid je nad tím pobouřen. Havel je prý něco jako Emanuel Moravec a Němeček doporučuje, aby byl varován českým vysíláním z Londýna“. (Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943. Vydala L. Otáhalová as M. Červinková, Praha 1966, str. 744.) Prezidentův otec se ve svých memoárech snaţí očistit i jméno svého bratra Miloše, avšak o Němečkově zprávě se nezmiňuje (nelze tam také najít jméno J. Goebbelse, zejména ve spojitosti návštěvy tohoto milence hvězdy Havlovy stáje Lídy Baarové na Barrandově dne 7. listopadu 1940. A.V.Havel, Mé vzpomínky, Praha, Lidové noviny,1993).
6) Tento citát z Havlovy řeči (15.3.1990) pochází z anglického překladu v Internetu pořízeného prezidentskou kanceláří. (Václav Havel, Challenges of our Time, Selected Speeches and Writings, 1990-1997).
7) Prohlášení nově zvolené „Volkskammer“ NDR a bonnského „Bundestagu“ z 21.6.1990.
8) Velvyslanec Jiří Průša: „Meine Vision ist die Bundesrepublik Europa“, PZ/Wir in Europa, listopad 1994, str. 15.
9) Leták ve špatné češtině, rozdávaný nedávno českým turistům nedaleko hraničního přechodu u Mikulova, se opírá o Havlova slova: „Neexistuje kolektivní vina!“ To také zjistil prezident Havel, a proto je také vyvlastnění neplatné (Benešův dekret č. 3 ze 21.6.1945 – rozdělení zemědělského jmění Němců a Benešův dekret č. 5 ze 25.10.1945 o vyvlastnění všech Němců bez náhrady).“ M. Borák, Hlasy ze skanzenu, Moravskoslezský den, 27.7.1996.
9) Lidové noviny,30.3.1993; srv. Lidové noviny, 15.4.1996.
10) Antonín J. Liehm, Generace, str. 313.
11) „Také Váša se tam setkal s několika svými literárními přáteli,“ píše otec Havel o pohřebním obřadu v mnichovském krematoriu pro zemřelého bratra Miloše v roce 1968 (V.M. Havel, Mé vzpomínky, Praha 1993, str.82).
12) Lidové noviny, 18.2.1995; Právo, 20.2.1995.
13) „Projev prezidenta republiky Václava Havla ve Spolkovém sněmu, 24. dubna 1997.“ (Tiskový odbor Kanceláře prezidenta republiky.)
Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, str. 19-25
Collegium Carolinum (CC)
Po rozpadu komunistických struktur v Československu musela bonnská vláda rozhodnout, jak nejlépe vyuţít této příznivé situace. Nový prezident Československé republiky projevil jasně své přátelství k Německu a i v oţehavé otázce sudetoněmecké byl krajně přístupný… Jeţto jádrem česko-německých vztahů byla otázka odsunu sudetských Němců, bylo nutno je do procesu zapojit. Bonnská byrokracie však měla špatné zkušenosti s radikálními mluvčími sudetoněmeckého „landsmanšaftu“… Naproti tomu sudetoněmecké Collegium Carolinum …vţdy jednalo „zodpovědně“. Navíc, Collegium Carolinum pod vedením profesora Seibta si získalo mezi disidenty, kteří nyní byli v Praze u vesla, dosti přátel.
Collegium Carolinum (CC) se dnes prohlašuje za čistě vědecký ústav bez jakýchkoli politických cílů, který sdruţuje bohemisty, a tím popírá svůj sudetoněmecký charakter… Je nabíledni, ţe zakladatelé CC měli na mysli organizaci pro sudetoněmecké vědce a ţe moţnost kooptace jiných osob se vztahovala jen na výjimečné případy. Zakladatelé v těchto výjimečných případech zajisté pomýšleli spíše na sudetské Němce, kteří nesplňují základní
akademickou podmínku, snad i na „staro-Němce“ a Rakušany, neţ na kooptaci českých profesorů. To je také zřejmé ze skutečnosti, ţe všichni zakládající členové byli akademickými příslušníky Německé univerzity v Praze; a dále, ţe z prvních 40 řádných členů nejméně 32 byli rodilí sudetští Němci (zbytek tvořili „staro-Němci“ a Rakušané“).
Pro „slovanské“ vědce byla vyhrazena „spolupráce“, nikoliv členství… První jména českých a slovenských profesorů, která se objevují ve zprávách CC, patří politickým uprchlíkům z r. 1945, stíhaným pro kolaboraci s Němci: Minister a. D. prof. dr. Durčanský, Gesandter, a Dr. Tiso…
K vrcholnému uznání práce CC došlo v září 1991, kdy předseda vlády ČR Petr Pithart překročil práh budovy „Sudetendeutsches Haus“, aby navštívil ono „proslulé“ středisko bohemistiky. Pithart byl jedním z disidentů oddaných novému kursu české zahraniční politiky, kteří se snaţili přesvědčit národ o jeho růţové budoucnosti v „nové Evropě“. V Jihlavě se od roku 1991 kaţdoročně scházejí české a německé osobnosti veřejného ţivota na pozvání organizace sudetoněmeckých katolíků Ackermann-Gemeinde a její české odnoţe Nadace Bernarda Bolzana, aby přispěly k řešení česko-německé otázky.
V roce 1995, na závěr sympozia s tématem „Češi a Němci – co nás bolí, co nás spojuje“, předseda nadace Bernarda Bolzana, Jaroslav Šabata, prominentní člen Charty 77 a v roce 1990 člen kabinetu Petra Pitharta, předpovídal, ţe obě strany se vbrzku propracují ke společné politické vůli.
Na posledním Jihlavském sympoziu (na jaře 1997) německý velvyslanec Anton Rossbach uznal za vhodné, nalít Čechům čistého vína. Poukázal na to, ţe text deklarace skutečně připouští v kritických bodech dvojí výklad. Význam tohoto prohlášení byl oficiální Prahou zlehčován jako diplomatické klábosení.
;
Jihlavě byla česká vláda podrobena kritice. Herbert Werner, předseda Ackermann-Gemeinde, jí vyčetl, ţe se stále ještě odmítá setkat s představiteli sudetských Němců.
Několik dnů nato se prezident Havel sešel k diskrétnímu téte-á-téte s mluvčím sudetoněmeckého „landsmanšaftu“ Franzem Neubauerem. Sudetští Němci neměli dobrého důvodu takové vítězství tajit před veřejností, takţe Havel byl nucen setkání s Němci potvrdit. Jeho mluvčí přiznal, ţe k setkání došlo, ţe se však omezilo na potřesení rukou a na několik zdvořilostních frází. „Jediným konkrétním výsledkem“, dodal s obratností slona v obchodě s porcelánem, „bylo Havlovo ujištění, ţe z uvaţovaného česko-německého dialogu není nikdo vylučován.“
Ve skutečnosti toto „potřesení rukou“, jakoţ i nedávný vstup člena Společné komise historiků prof. Jörga Hoensche do sudetoněmeckého „landsmanšaftu“ znamená, ţe vláda ČR jiţ jedná přímo se sudetskými Němci o jejich poţadavcích. Naposled, kdy se naše vláda uvolila jednat přímo se sudetskými Němci, to bylo na jaře 1938. Výsledkem byl debakl tzv. Karlovarských poţadavků. …
Bilaterální vyjednávání české vlády se Spolkovou republikou Německo odrazilo všeobecnou náklonnost disidentských kruhů učinit z našeho poměru k Německu pilíř československé zahraniční politiky. Velká většina disidentů jakoby po zhroucení sovětského panství ztratila rovnováhu a hned také našla oporu ve SRN, která se k ní v Praze i v samém Německu zachovala jako nejlepší přítel v nouzi.
Václav Kural, kolega Jana Křena, dnes píše o debatách v disidentských kruzích z konce let sedmdesátých: „V debatě jsme došli k závěru, ţe překonání sovětského hegemonismu nad námi není myslitelné bez česko-německého vyrovnání – jeţ zase není myslitelné bez nového prozkoumání vývoje česko-německých vztahů v průběhu moderní
historie“. Tato slova prozrazují jak velikášství malého českého člověka („překonání sovětského hegemonismu“), tak i jeho náklonnost k sluţebnictví.
Ministr zahraničních věcí Spolkové republiky Německo Hans-Dietrich Genscher na nátlak odsunutých Němců jiţ v únoru 1990 na prvním setkání s Jiřím Dienstbierem, ministrem zahraničí nového reţimu v Praze, zdůraznil, ţe „dobré sousedství obou národů vyţaduje vyřízení několika sporných záleţitostí; jednou z nich je otázka odsunu.“
Československá vláda odmítala hrát trumfy, které drţela – prohlášením vítězných Spojenců z 5. června 1945 o poráţce Německa a Postupimskou dohodou z 2. srpna 1945 – a dala se svést k bilaterálnímu vyjednávání s německým kolosem. Naivně se spoléhala na vděčnost Němců za prohlášení Charty ve prospěch sjednocení Německa a nezodpovědně propásla šanci dát kauzu Československa na pořad konference „4+2“ (delikátně takto pojmenované, aby se nemluvilo o vítězích a poraţených), na které by se mohla spoléhat na podporu čtyř vítězných velmocí, jak to učinilo s úspěchem Polsko. Ač okolnosti roku 1990 jsou v mnohém odlišné, přece jenom se zde vtírá vzpomínka na rok 1934, kdy Hitler uzavřel s Polskem smlouvu, jeţ měla zavést „novou fázi ve vztazích mezi Německem a Polskem“, avšak skončila tragédií, nejprve pro ČSR a pak pro Polsko.
„V podstatě to byla věc důvěry v partnera“, komentoval Radko Břach rozhodnutí praţské vlády disidentů dát se cestou bilaterálního jednání s Německem, a dodal delfské orákulum: „Kdyby se tento počáteční krok československé zahraniční politiky ukázal nesprávným , musela by se neúčast ČSR na konferenci 4+2 označit za chybu“. A tak od roku 1990 se otázka dobrého sousedství stále zřetelněji stává otázkou dobré vůle silnějšího. Česká politika vůči Německu, inspirovaná disidenty, kteří věřili, ţe opření o Německo je conditio sine qua non pro únik ze sovětského jařma (pokud tato naivnost nezakrývala pocity vděčnosti za nabídnutý chléb), spolu s nonšalantním rozloţením Československa ve dva sotva ţivotaschopné díly, bude bezpochyby zapsáno na černých stránkách naší národní historie.
Kdyţ se ukázalo, ţe odstranění překáţek k dobrému sousedství nebude věc jednoduchá, ministři Genscher a Dienstbier zvolili tradiční cestu politiků v nesnázích: dali věc do rukou „odborníků“. „historizace“ sudetoněmeckých poţadavků, stará taktika Collegia Carolina a jeho 1. předsedy prof. Seibta, poskytovala vše, čeho bylo zapotřebí. Genscherovým prvořadým cílem bylo sjednocení rozděleného Německa a k tomu potřeboval dobrou vůli vítězných velmocí.
V této kritické době si nemohl dovolit podezření ciziny, ţe spojené Německo bude opět představovat nebezpečí pro jeho sousedy a celou Evropu. Zdlouhavé historické sedánky by měly také dokázat sudetským Němcům, ţe na ně nebylo úplně zapomenuto. Na české straně „historizace“ tohoto politického problému měla velkého přítele v Janu Křenovi. Ustavená Společná komise německých a českých (a slovenských) historiků je tudíţ orgán veskrze politický, ač jeho členové jsou historici… Ještě přesvědčivější důkaz o podřazenosti češtiny byl podán na Filosofické fakultě UK na přednášce dr. Jiřího Pešky v rámci konference o česko-německých vztazích. Celý pořad se odbýval v němčině, přestoţe mezi posluchači byli jen dva či tři účastníci z Německa. Omluva předsedajícího, ţe nemohl sehnat tlumočníka, zněla dutě, neboť Pešek četl svou velmi dlouhou přednášku z německého textu. Tím se také potvrzuje, ač to asi není nikde napsáno, ţe oficiálním jazykem Společné komise českých a německých historiků je němčina. To je jen povrchní příznak asymetrie, kterou je poznamenána zdánlivě paritní společná komise českých a německých historiků.
Podstatná nesouměrnost je v tom, ţe předmětem Komise jsou dějiny českého národa, a nikoliv dějiny národa německého. Jak rozumět našim politikům, kteří se zřekli vyjednávání s Německem?
K této asymetrii byli naši historici vedeni konceptem „Geschitsbewältigung“, který přijali od německých kolegů, jakoby odsun sudetských Němců se všemi bezprávními excesy, byl i jen přibliţně srovnatelný s tím, čím Třetí říše počastovala český národ, Evropu a celý svět. Po tuto paralelu, spolu s násilným nahraţením českých národních dějin nadnárodními dějinami českomoravského prostoru, je slovo „Geschichtsvergewältigung“ mnohem vhodnější… Po listopadu 1989 jsou na přání Německa zpitvořeny ve jménu „Bundesrepublik Europa“. Je pozoruhodné, ţe za … deformací je vidět stín českého historika.
Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, r. 2000
**********************