Jdi na obsah Jdi na menu
 


Havel udával Židy a Schwarzenberg používal k práci vězně z tábora v Letech

30. 12. 2011

Havel udával Židy a Schwarzenberg používal k práci vězně z tábora v Letech
Případ nepovšimnuté knihy.
|
Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga (čti Šláfendrecka) vyuţívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel uţ v roce 2003.
Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod
Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.
Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala ţivelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, ţe pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.
Kdyţ konečně přestalo sněţit a kníţe z věţe svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct aţ dvacet let. To by se ale pro Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.
Pomoc v nouzi
Kníţe měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1938 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němţ ho naléhavě ţádal, aby se nevzdával Sudet. Kdyţ pak Němci obsadili české země, poslal kníţe a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, ţe většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska.
Při pohledu na tu spoušť ale kníţeti nezbylo neţ se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát uţ ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, by u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.
V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo uţ patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváţeni kriminálníci a osoby vyhýbající se práci.
Úřady Schwarzenberkovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, ţe se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokáţou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehoţ jediným cílem bylo pomoci Schwarzenberkům z nouze.
Potíţe s lidmi
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale kníţeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době uţ byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníţe jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.
Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protoţe většina z nich nebyla těţké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich uţ třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, ţe v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc neţ třicet muţů schopných práce v lese.
Na řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenberků - Ţidé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potíţím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muţe ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, "upracováni". Ostatní Ţidé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.
Potíţe s "pracovní silou" v té době nepostihly jen kníţete Schwarzenberga, nýbrţ i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehoţ bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých ţidovských podílníků na Barrandově, za coţ ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, ţe mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků - stačilo, kdyţ z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…
Vyřešili to Cikáni
Ani Ţidé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili - byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu kníţecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraţí a odtud uţ směřovali rovnou do Terezína.
Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Ţidy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla uţ tehdy přece jen příliš velká - byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více neţ dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z muţů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců (?). Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové (?). Nikomu to nevadilo - v Německu Cikány uţ od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.
A zbytek příběhu uţ je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo ţivých jen pár. Kníţe Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno
ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.
Vlepená stránka
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více neţ dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech To téma ho chytlo.
"Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáţdil," vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. "Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích." Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, ţe "Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět."
Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíţ matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůţi. "Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů," konstatuje Fedor Gál. "Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, ţe jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba kdyţ právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom váţněji."
Mlčeti zlato
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné praţské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů" knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, ţe věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech.
"Kdyţ jsme při příleţitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i kdyţ názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, ţe je zameteme pod koberec," říká Fedor Gál.
Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.
To nemůţe být konec
Moţná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu aţ teď, kdy je například Václav Havel uţ jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zboţňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberka nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůţe a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?
Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle: Kdyţ se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun - coţ podlé mého učinil vcelku správně (?)--, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o "barrandovských" Ţidech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muţe, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.
A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.
Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale přitom jsme - v rámci udrţení tohoto ideálu - nuceni důsledně zamlčovat jeho stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, ţe nám do minulosti vrtal nějaký cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?
Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám, protoţe si je kaţdý z nás nese sám v sobě. Vím ale, ţe čím déle si budeme sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, neţ pochopíme, kdo vlastně jsme, neţ poznáme svou národní identitu.
"Říkal jsem Polanskému, ţe po přečtení jeho knihy mám dojem, ţe nemá Čechy rád. On se jen usmál a řekl, ţe je to právě naopak," vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.
Tereza Spencerová, Mladý svět č.12/2003
PS. Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání Bouře týdeníku The Prague Post řekl, ţe obvinění, která Polansky vznesl, je nutné vzít váţně: "Jestliţe to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí."
Autor: Tereza Spencerová | Publikováno: 30.1.2011, Freeglobe
Pozn. red. Někteří „naši“ novináři vidí na Masarykově republice jen nedostatky. Nikoli podle hesla, co je české, to je hezké, ale podle zásady, co je české, není vůbec hezké. Stačí si však uvědomit, ţe kdyby okolní státy měly zrovna tolik nedostatků jako naše tehdejší republika, např. Německo, Polsko, Maďarsko a Rakousko, pak by nikdy k druhé světové válce nedošlo.
Moţná ţe i tento fakt někteří tzv. novináři vidí jako negativní. Pak ale lze jen litovat…
www.ceskenarodnilisty.cz
*************************
 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA