Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyhodnocování bezpečnostních rizik

28. 11. 2008

JAK VYHODNOCOVAT BEZPEČNOSTNÍ HROZBY

A RIZIKA DNEŠNÍHO SVĚTA

 

Doc. PhDr. Jan EICHLER, CSc.

 

Anotace:

 

Článek se zabývá dosavadními přístupy k pojmům bezpečnostní hrozba a riziko,

 

přístupy v bezpečnostní strategii NATO a současnými přístupy v ČR. Rozebírá základní

 

charakteristiky pojmů bezpečnostní hrozba a bezpečnostní riziko a na závěr uvádí

 

některá doporučení.

 

¬¬¬

 

1. Dosavadní přístupy k pojmům bezpečnostní hrozba a riziko

 

Od skončení studené války se ve světě i v ČR trvale diskutuje o pojmech bezpečnostní

 

hrozba a riziko. Významným mezníkem se stala Římská deklarace NATO o míru

 

a spolupráci (listopad 1991). Ta se pod vlivem zásadní změny mezinárodní situace zcela

 

odklonila od pojmu hrozba, protože od té doby byl po čtyři desetiletí spojován výlučně

 

s Varšavskou smlouvou a zejména pak se SSSR. Pojem hrozba nahradila výrazem bezpečnostní

 

riziko (Security Risk) či bezpečnostní výzva (Security Challenge). Pod tato

 

slova zahrnula i terorismus a šíření ZHN. Další vývoj však ukázal, že to byla vážná

 

chyba. Ve skutečnosti totiž nešlo ani o rizika, ani o výzvy, ale naopak o vážné hrozby.

 

Na počátku 90. let to byly zdánlivě skryté, latentní hrozby, které se během následujícího

 

desetiletí přeměnily na dvě nejvážnější a nenaléhavější bezpečnostní hrozby globálního

 

rozměru.

 

Při posuzování bezpečnostních hrozeb a rizik dnešního světa je nezbytné si položit

 

dvě základní otázky

 

 

 

:

 

– jak bezpečnostní hrozby a rizika hodnotí NATO,

 

– jak k těmto pojmům přistupuje ČR.

 

Po jejich zodpovězení je možné učinit tři koncepční kroky:

 

– nastínit základní charakteristiku pojmů hrozba a riziko,

 

– vymezit jejich vzájemné zásadní rozdíly,

 

– každý z těchto pojmů jasně kategorizovat.

 

13

 

JAK VYHODNOCOVAT BEZPEČNOSTNÍ HROZBY A RIZIKA DNEŠNÍHO SVĚTA

 

14

 

OBRANA A STRATEGIE

 

2. Hrozby a rizika v bezpečnostní strategii NATO

 

2.1 Bezpečnostní diferenciál

 

Již od poloviny 90. let se diskutuje o tzv. bezpečnostním diferenciálu mezi dvěma

 

druhy bojové činnosti. Na jedné straně je bezpečná činnost pilotů, převážně amerických,

 

kteří shazují munici z takových výšek, v nichž jsou nezasažitelní. Na druhé straně

 

jsou nevděčné a nebezpečné úkoly dlouhodobého charakteru, zejména pohyb vojáků

 

pozemního vojska přímo v terénu. Tam až do akce Irácká svoboda převládali vojáci

 

z evropských zemí a mnoho jich bylo zákeřně zastřeleno ze zálohy. Evropané měli

 

větší ztráty než Američané, a tak evropští politikové upozorňovali, že nasazováním

 

svých vojáků v terénu podstupovali větší rizika nežli americká administrativa. Podstatná

 

změna přišla až s akcí Irácká svoboda.

 

2.2 Rozdíly v hodnocení irácké hrozby

 

V prvním čtvrtletí roku 2003 se projevily zcela zásadní rozdíly v názoru na Saddámův

 

režim v Iráku. Čtyři členské státy NATO nesouhlasily s jeho označením za naléhavou

 

bezpečnostní hrozbu, a proto nepovažovaly vojenský zásah za nezbytný. Důrazně

 

upozorňovaly na rizika spojená s vojenskou intervencí a dva z nich (Francie s SRN)

 

odmítly hlasovat pro ni v Radě bezpečnosti OSN.

 

3. Stávající přístup ČR k pojmům hrozba a riziko

 

3.1 Bezpečnostní strategie ČR

 

Ve 2. polovině 90. let se o pojmech hrozba a riziko začalo důkladněji diskutovat

 

také v ČR. Dokument Bezpečnostní strategie České republiky z roku 1999 uvedl celkem

 

koval je9 rizik a klasi „z hlediska pravděpodobnosti jejich aktivace v hrozby“. Úskalím

 

tohoto přístupu je skutečnost, že všech 9 zmiňovaných rizik jsou jevy objektivního charakteru,

 

které nelze výraznějším způsobem ovlivňovat. Navíc riziko č. 8 bylo označeno

 

jako „hrozba agrese“, takže došlo ke ztotožnění pojmů hrozba a agrese.

 

3.2 Koncepce výstavby profesionální armády

 

Hodnocením hrozeb a rizik se podrobně zabýval také významný koncepční dokument

 

ministerstva obrany ČR nazvaný Koncepce výstavby profesionální armády České

 

republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky (KVPAČR). V přístupu k této

 

problematice vycházel ze správné premisy, že hrozba je objektivně existujícím stavem.

 

Vedle celé řady nesporných kladů se však autoři tohoto dokumentu dopustili jedné

 

vážné nepřesnosti – proliferaci ZHN zařadili do skupiny tzv. globalizačních hrozeb. Ve

 

skutečnosti se ale tyto hrozby a s nimi spojená rizika týkají vojenských nástrojů bezpečnosti,

 

a to jak v národním, tak zejména v mezinárodním rozměru.

 

Kdyby se ZHN dostaly do rukou agresivních diktátorských režimů nebo dokonce

 

teroristických organizací, pak by se mohl zásadně změnit poměr vojenských sil mezi

 

státy fungujícími na základě euroatlantických hodnot na jedné straně a jejich otevřenými

 

nebo více či méně skrytými nepřáteli na straně druhé. Kdyby Irák již na počátku

 

90. let disponoval jadernými zbraněmi, tak by akce Pouštní bouře nemohla proběhnout

 

tak, jak proběhla. Stejně tak by se muselo jinak přemýšlet i postupovat v tom případě,

 

kdyby ZHN bývaly byly ve výzbroji organizace Al Kajdá nebo Afghánistánu v době,

 

kdy byl v područí Tálibánu.

 

ciální dokumTo, co oent MO ČR označuje za proliferační hrozbu, je ve skutečnosti

 

vážnou a naléhavou hrozbou vojenského charakteru. Jejím zdrojem jsou nejnebezpečnější

 

nástroje vedení bojové činnosti, jejichž případné použití může přímo ohrozit

 

vojenskou bezpečnost států nebo dokonce celých regionů.

 

4. Základní charakteristika pojmů bezpečnostní hrozba

 

a bezpečnostní riziko

 

4.1 Bezpečnostní hrozby

 

Pojem hrozba označuje projevy, gesta, opatření nebo činy, kterými se vyjadřuje

 

vůle způsobit někomu menší, větší nebo dokonce nenahraditelné škody. Každá hrozba

 

vyvolává větší či menší obavy nebo strach toho, kdo jí je vystaven. Hrozby působí nezávisle

 

na zájmech ohroženého, a jsou proto jevem objektivního charakteru. Hrozbě vystavený

 

subjekt (člověk, stát či koalice) může přijmout opatření a postupovat tak, že hrozbu

 

zmírní nebo dokonce zcela eliminuje. Stejně tak ji ale může umocnit nebo i nechtěně

 

vyvolat.

 

4.2 Bezpečnostní rizika

 

Rizika jsou sociální jevy odvozené od hrozeb. Vždy jsou obsažena v rozhodnutích

 

a činech těch činitelů, kteří vyhodnocují situaci, posuzují hrozby a podle toho pak

 

jednají. Těmito činiteli mohou být nejvýše postavení politikové či vlády konkrétních

 

států nebo nejvyšší činitelé či rozhodovací orgán bezpečnostního společenství. Každý

 

z těchto činitelů, ať už na individuální či kolektivní úrovni, vždy podstupuje nějaké

 

riziko, bere na sebe jakési riziko. V angličtině je proto zavedena vazba „to run a risk“

 

nebo „to assume a risk“, čemuž naprosto odpovídá i francouzská vazba „courrir un

 

risque“ nebo „assumer un risque“.

 

Riziko je také opakem zájmu. Při vyhodnocování podstupovaných rizik by se vždy

 

mělo zvažovat, jaký je v dané situaci zájem, za jakou cenu ho lze dosáhnout a co by jej

 

naopak mohlo nejvíce ohrozit. Např. v r. 1999 bylo zájmem NATO zastavit etnické násilí

 

v Kosovu, které by mohlo skončit útěkem desetitisíců kosovských Albánců do západní

 

Evropy, zejména pak do Itálie a SRN. Pro tyto státy i pro jejich sousedy představovalo

 

nepřímou hrozbu nevojenského charakteru. Tváří v tvář této hrozbě NATO podstoupilo

 

riziko ozbrojeného úderu, které považovalo za menší riziko nežli nečinnost.

 

V bezpečnostní politice se rizika mohou pohybovat v rozmezí od sebeuspokojení,

 

tedy zanedbání evidentních hrozeb přes nečinnost či rezignantství až po přehnanou

 

15

 

JAK VYHODNOCOVAT BEZPEČNOSTNÍ HROZBY A RIZIKA DNEŠNÍHO SVĚTA

 

reakci vyúsťující v bezpečnostní dilema a v začarovaný kruh bezpečnost – nebezpečnost.

 

Příklad první chyby byl J. V. Stalin, který trestuhodně podcenil hrozbu německého

 

útoku v létě 1941. Naproti tomu přehnané reakce byly typické pro celé období studené

 

války a vydatně roztáčely spirálu závodů ve zbrojení.

 

5. Základní rozdíly mezi pojmy hrozba a riziko

 

Hrozba je vždy jevem objektivního charakteru a působí nezávisle na našich zájmech

 

či záměrech. Subjekt, který je mimo dosah přímých a naléhavých hrozeb, nebo který

 

je před možnými hrozbami dobře chráněn, má spolehlivě zajištěnu svoji bezpečnost.

 

Vysoký bezpečnostní statut mají odlehlé vyspělé ostrovní státy jako Austrálie či Nový

 

Zéland, nebo země s vysokým HDP, které si mohou dovolit vydržovat udržovat armády

 

s nejmodernější výzbrojí a s nejkvalitnějším výcvikem. Naproti tomu Izrael po dlouhou

 

dobu vnímal všechny své sousedy jako přímou a záměrnou hrozbu pro své přežití,

 

a proto bezpečnost a vojenství byly a nadále zůstávají jeho nejvyššími státními prioritami.

 

Riziko je vždy jevem subjektivního charakteru. Je výsledkem rozhodovacího procesu

 

spojeného buďto s volbou způsobů k dosahování stanovených zájmů a cílů, nebo

 

se snahou čelit bezpečnostním hrozbám. Každý, kdo přijímá důležitá rozhodnutí, by

 

vždy měl otevřeně říci také to, jaká rizika vědomě podstoupil a jakým se naopak chtěl

 

vyhnout. Například Edvard Beneš v r. 1939 upřednostnil kapitulaci a vlastní demisi, jen

 

aby se vyvaroval rizika obrovských ztrát na životech v případě střetu s mnohonásobně

 

silnější armádou nacistického Německa. Tato historická zkušenost výmluvně potvrzuje,

 

že je zcela nesprávné hovořit o objektivním charakteru rizik.

 

6. Kategorizace bezpečnostní hrozeb a rizik

 

6.1 Kategorizace bezpečnostních hrozeb

 

Z geopolitického hlediska existují dvě základní kategorie hrozeb, a to přímé (bezprostřední)

 

a nepřímé. Přímé jsou takové hrozby, kterým je vystaven náš stát. Díky

 

plnému členství v NATO a pokračujícímu procesu rozšiřování tohoto bezpečnostního

 

společenství není ČR na počátku 21. století vystavena žádné přímé hrozbě vojenského

 

charakteru.

 

Vedle přímých hrozeb ale existují i hrozby nepřímé, které se dotýkají našich spojenců

 

nebo regionální, popř. dokonce světové stability. Jsou jimi zejména nárůst bídy

 

ikty nebo vážnáve světě, diktátorské režimy a regionální či vnitrostátní ozbrojené kon

 

mezinárodní napětí v odlehlejších oblastech dnešního globalizovaného světa. Tyto

 

nebezpečné jevy se mohou stát přímými hrozbami pro spojence ČR. Z toho vyplývá,

 

že členství v NATO pro nás znamená nejen sdílení základních hodnot a předností této

 

aliance, ale také sdílení hrozeb směřujících proti euroatlantickému prostoru jako celku

 

nebo proti kterémukoli z jeho členů.

 

16

 

OBRANA A STRATEGIE

 

Z časového hlediska můžeme hrozby vnímat jako naléhavé, které vyžadují neodkladnou

 

reakci. Vedle nich můžeme být vystaveni hrozbám latentním, na které se

 

nemusí reagovat okamžitě, ale mohly by se stát naléhavými, pokud by byly delší dobu

 

podceňovány nebo zanedbávány. Krátce po skončení studené války byly terorismus,

 

šíření ZHN či nacionalismus hrozbami latentní povahy, ale dnes jsou nejnaléhavějšími

 

hrozbami globálního charakteru. Závažnou latentní hrozbou globálního rozměru jsou

 

stále se zvýrazňující rozdíly mezi vyspělými a stabilními státy Severu na straně jedné

 

a chudými a nestabilními státy Jihu na straně druhé. Právě z nich vydatně těží extremistické

 

a teroristické organizace při získávání svých stoupenců.

 

Podle svého původce mohou být hrozby hodnoceny bud jako záměrné nebo

 

nezáměrné. Záměrnými hrozbami jsou agrese, teroristické útoky, ekonomické sankce,

 

obchodní nebo ekonomická válka, narušení dopravy strategických surovin a zdrojů

 

energie, národnostní útlak. Nezáměrné hrozby povětšinou nejsou přímým výsledkem

 

lidské činnosti. Jde zejména o povodně, období sucha a neúrody, erupce sopek, propukání

 

epidemií či pandemií. Jednou z mála nezáměrných hrozeb spojených s lidskou činností

 

je propukání ekonomických krizí, k němuž většinou dochází bez prokazatelného

 

přímého záměru politiků, ekonomů nebo manažerů.

 

Poslední hledisko je sektorové – podle něho hrozby dělíme na vojenské, politické,

 

ekonomické, ekologické, sociální a kulturní. Nejvážnější vojenská hrozba – ozbrojená

 

agrese jako začátek války – je dnes v euroatlantické oblasti velmi málo pravděpodobná.

 

Výrazně však vzrostla pravděpodobnost útoků ze strany teroristických organizací, které

 

uplatňují nepřímou strategii a mohou použít nejen konvenčních, ale i nekonvenčních

 

zbraní. Vážnou hrozbu vojenského charakteru představují regionální ozbrojené kon-

 

ikty, ať už na mezistátní, nebo na vnitrostátní úrovni. V jejich důsledku jsou tisíce

 

lidí vyháněny ze svých domovů nebo prchají před hrůzami války, a to je hrozbou pro

 

politickou a ekonomickou stabilitu sousedních států.

 

Hrozby politického charakteru představují především nedemokratické a diktátorské

 

režimy – špatně vládnou, utiskují vlastní obyvatelstvo a vyvolávají vnitrostátní nebo

 

ikty. Ekonomické hrozby vyplývají především z nestabilityi mezistátní ozbrojené kon

 

světových trhů a z nejistot ekonomického rozvoje na regionální i na globální úrovni.

 

Ekologické hrozby jsou povětšinou důsledkem ekonomické činnosti člověka a stále tíživěji

 

se dotýkají životního prostředí. Sociální hrozby nejvíce doléhají na zdravotní stav

 

a životní styl obyvatelstva a mají nejčastěji podobu epidemií a přistěhovaleckých vln.

 

Kulturní hrozby se projevují především stupňováním národnostní a náboženské nesnášenlivosti

 

a nenávisti, fundamentalismem a fanatismem.

 

Nejnaléhavější a nejvážnější hrozbou současnosti je propojené působení terorismu

 

a šíření ZHN. Je to záměrná, přímá, naléhavá hrozba politického a vojenského charakteru.

 

6.2 Kategorizace bezpečnostních rizik

 

Jelikož bezpečnostní rizika odvozujeme od bezpečnostních hrozeb, dělíme je

 

rovněž podle sektorového hlediska na rizika vojenského, politického, ekonomického,

 

17

 

JAK VYHODNOCOVAT BEZPEČNOSTNÍ HROZBY A RIZIKA DNEŠNÍHO SVĚTA

 

ekologického, sociálního a kulturního charakteru. Nejvážnějším bezpečnostním rizikem

 

současného světa by bylo podcenění hrozby terorismu a šíření ZHN. Další hlediska

 

dělení hrozeb – geopolitické, časové či původce děje – už na rizika vztahovat nelze.

 

Není možné hovořit o naléhavém či nenaléhavém riziku, nebo o riziku přímém či nepřímém.

 

Největším rizikem politického charakteru by byla lhostejnost a nečinnost ve vztahu

 

k diktátorským režimům se sklony k agresivitě vůči malým státům. Lhostejnost je

 

velkým rizikem i v přístupu ke narůstání ekonomických rozdílů mezi jednotlivými

 

regiony ve světě. Největším rizikem ekologického charakteru je bezohlednost k životnímu

 

prostředí a k neobnovitelným zdrojům. V kulturní oblasti se největší rizika pohybují

 

mezi podněcováním nacionalismu a fundamentalismu na jedné straně a nečinností

 

k jejich projevům a důsledkům na druhé straně.

 

7. Doporučení

 

1. Problematiku hrozeb a rizik nelze chápat jako pouhou akademickou záležitost. Je

 

nezbytné tyto dva výchozí pojmy bezpečnostní politiky náležitě rozlišovat. Každý činitel

 

bezpečnostní politiky by měl důkladně zvažovat zájmy, které jsou ve hře. Nedílně

 

s tím by měl předvídat možné důsledky svých rozhodnutí. Zodpovědné posuzování podstupovaných

 

rizik by vždy mělo být základem sebekontroly v rozhodovacím procesu.

 

2. Zkušenosti z prvních let 21. století ukázaly, že vyhodnocování bezpečnostních

 

hrozeb a zvažování podstupovaných rizik nikdy nebude jednoduché. Bezpečnostní činitelé

 

ČR (zejména Bezpečnostní rada státu a její nejvýznamnější členové) se budou

 

v nejbližších letech pohybovat mezi dvěma základními úskalími. Na jedné straně stojí

 

skutečnost, že v rámci NATO sdílíme nejen výhody, ale i nevýhody, včetně hrozeb,

 

které jsou z našeho pohledu hrozbami nepřímými. Na druhé straně působí poučení

 

z operace Irácká svoboda, které ukazuje, že ne vždy je nutné přejímat názor či hodnocení

 

hegemona bezpečnostního společenství, s nímž jsme spojili svůj osud. Pohyb mezi

 

těmito dvěma krajními polohami bude nesnadný a bude vyžadovat samostatné myšlení

 

a někdy i odvahu.

 

3. Nezbytnost vysoké obezřetnosti při vyhodnocování hrozeb potvrdila především

 

akce Irácká svoboda a po ní následující asymetrická válka v Iráku a odvetné teroristické

 

útoky v několika zemích. Při dalších akcích tohoto typu (tzv. Regime Change Policy)

 

bude vždy potřeba žádat konkrétní důkazy, že jde o skutečně naléhavou bezpečnostní

 

hrozbu a že už byly vyčerpány všechny možnosti nevojenského řešení.

 

4. Při rozhodování o nasazení Armády ČR v zahraničí je nutné brát v úvahu rizika,

 

kterým může být vystavena jak společnost, tak vyslaná jednotka. V prvním případě

 

jde o odvetné teroristické akce typu Madrid 11. 3. 2004, ve druhém se podstupuje riziko

 

zákeřného zabíjení českých vojáků v asymetrických válkách, v nichž se nerespektují

 

žádná zavedená pravidla hry. Vyhodnocování bezpečnostních rizik a zvažování podstupovaných

 

rizik tedy nebude jednoduché.

 

18

 

OBRANA A STRATEGIE

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář